Vtipná narozeninová přání k narozeninám

Výrazem narozeniny se označuje výročí narození, respektive kalendářní den, ve kterém se daná osoba narodila. Výraz narozeniny představuje pomnožné podstatné jméno, které je odvozeninou od slova narození. V mnoha zemích a kulturách bývá zvykem narozeniny s příbuznými a přáteli oslavovat. Ten, kdo má v daný den narozeniny je tak označován jako oslavenec. Podoba oslav narození, blahopřání či přání k narozeninám, jak mohou být narozeniny nazývány, se odvíjí mj. podle zvyklostí v dané zemi, kultuře a rodině oslavence.

 


Především ve vyspělých zemích je obvyklé, že oslavenec dostává různé dárky (drobnosti, ale i velké a hodnotné dary) a přání k narozeninám. Součástí blahopřání a oslavy bývá i dort ozdobený svíčkami, jejichž počet většinou odpovídá aktuálnímu věku oslavence. Většinou proto, že není neobvyklé, že po dosažení určitého věku, má na dortu oslavenec jen symbolický počet svíček (např. 1 svíčka za každých 10 let věku). Případně jsou na dortu svíčky ve tvaru číslic odpovídajících věku oslavence.



V některých zemích hlavně v Severní Americe a v Evropě existuje zvyk narozeninový výprask, kdy oslavenec dostane za každý rok od jeho narození na zadek jednu ránu. Jako nástroj pro narozeninový výprask se především v Americe používá prkénko, do kterého bývají vyvrtány otvory a prkénko tak slouží i jako podnos pro nošení panáků s lihovinami. Tento zvyk je obdobou zvyku "dát hobla", kdy oslavence v rámci přání dva lidé chytnou za ruce a za nohy a kývou s ním tak, aby narážel do člověka, který klečí vedle oslavence, za každý rok narození dostane oslavenec jedno zhoupnutí. Pokud se v rodině oslavence, případně širokého příbuzenstva nebo přátel a známých oslavence, tzv. sejde např. ještě jedna osoba narozená ve stejný kalendářní den, není neobvyklé, že oba oslavenci slaví své narozeniny společně.


Výrazem kulatiny (kulatá životní jubilea) jsou označovány narozeniny, kdy je počet let dané osoby tzv. kulatý (např. 30, 50 atp.). Pokud chceme zjistit, zda věk dané osoby je kulatý, použijme výpočet: věk/10 a výsledkem musí být celé číslo. Např.: Teta Marcela slaví 55. narozeniny, 55/10 = 5,5 (nejedná se o kulatiny).
Osoby narozené 29. února v přestupném roce mají narozeniny oficiálně 29. února, avšak v nepřestupném roce se jejich narozeniny a blahopřání k nim „posunou“ buď na 28. února nebo na 1. března.

Přání a blahopřání nejen jako přání k narozeninám?...

Jmeniny nebo také svátek je zvyk oslavovat den zasvěcený svatému nebo blahoslavenému z katolického kalendáře nebo jiný den, k němuž je nějakým způsobem připsáno oslavencovo křestní jméno.

Tento zvyk je populární zejména v katolických zemích, občas může mít i větší význam než narozeniny (některé regiony Polska). Vychází z katolické praxe uctívání svatých. Každý svatý (blahoslavený, ctihodný) je připomínán v jeden den v roce, v naprosté většině případů se jedná o den jeho smrti. Na druhé straně každý věřící dostává při křtu jméno (odtud „křestní jméno“), které nejen označuje, jak se má „jmenovat“, ale je současně i volbou jeho osobního patrona, průvodce a životního vzoru. Proto, když církev slaví památku daného svatého, slaví jej i ti, kdo nesou jeho jméno, neboť je to den jejich patrona. Bývá zvykem dávat při křtu i jmen víc. V některých katolických zemích se přibírá další jméno i při biřmování (např. v Česku; v Itálii naopak tento zvyk neznají). Při oslavách je zvykem nositelům jména popřát a případně je i obdarovat nějakým tím přáním či blahopřáním. Výjimkou nejsou ani stále tradičně posílaná přání vánoční.


       


Ve Švédsku publikuje oficiální seznam jmenin Královská švédská akademie věd. Český občanský kalendář vychází z církevního kalendáře, ale v průběhu času doznal mnoha změn, některá jména byla vyškrtnuta, jiná dodána a ještě další přesunuta, byly zrušeny duplicity, kdy v kalendáři bylo například původně několikrát uvedeno jméno Karel (podle různých světců toho jména). V českém kalendáři je u každého dne uvedeno většinou pouze jedno jméno, v polském zpravidla jména dvě.

Přání i jako opera!

Tři přání aneb Vrtkavosti života (francouzsky: Les Trois Souhaits ou les Vicissitudes de la vie) je opera-film o třech dějstvích s prologem a epilogem Bohuslava Martinů dokončená roku 1929 na libreto Georgese Ribemonta-Dessaignese. Rozvíjí pohádkový motiv tří splněných přání, která vedou ke špatným koncům.


Prolog: Ve filmových ateliérech se připravuje natáčení. Představují se herci Juste a jeho žena Indolenda (manželskou dvojici mají hrát i ve filmu), která flirtuje s jedním z dalších herců, jenž bude hrát postavu Adolfa. Povel režiséra „Točíme!“ startuje první jednání.

I. jednání: Zatímco se filmová Indolenda nudí, její filmový manžel odchází za svou mysliveckou zábavou. V lese najde krásnou vílu a odnese ji domů. Indolenda, která se snažila zabavit sváděním Adolfa, na vílu žárlí, ale ráda využije její nabídku tří přání. Nejprve si přeje bohatství - dům se promění v palác, mezi hosty je tam i Eblouie Barbichette, která je vílou představena jako Adolfova snoubenka. Víla věnuje snoubencům zlatý zámek na Zlatém ostrově, kam celá společnost vyráží.

II. jednání: Déšť, který v bouři zasáhne loď, je zlatý, mění všechno v drahý kov. Loď těžkne a potápí se. Trosečníci se zachrání na pustém ostrově. Juste si uvědomuje pomýlenost prvního přání a přeje si, aby byla jeho žena mladší. Ta zkrásní, ale hned přestává mít o Justa zájem a uteče za Adolfem. Juste nevydrží pohled na jejich lásku a vysloví poslední přání - být také milován. Jenže první ženou, která o něj projeví zájem, je zlá žebračka (Eblouie). Ze žárlivosti ho udeří holí a Juste umíraje vzdychá: „Jak těžké je žít!“ Víla je osvobozena. Končí natáčení filmu a režisér zve všechny herce na premiéru.


III. jednání: Premiéra filmu, na kterou přicházejí herci i diváci, je promítán známý děj. Milenecká dvojice Indolenda a herec, který hrál Adolfa, si o přestávce dohodla útěk do Ameriky.


Epilog: Film skončil a na filmovém plátně se odehrává jiný - skutečný příběh, scéna Odjezd. Za tónů orchestrální mezihry znázorňuje cestu evropskými velkoměsty a končí v New Yorku. V rohu kavárny tam vidíme opuštěného Justa, který v jejím středu a lesku sleduje svou manželku s milencem. Kolem se pohybují tanečníci včetně někdejší představitelky víly Lilian Nevermore, kteří si z něj tropí posměšky. Děj celé opery končí stejnou smutnou poznámkou: „Ach, jak těžké je žít!“


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

All Rights Reserved ©2014